Dne 28. dubna 1947 vyplul z peruánského přístavu Callao balzový vor se šesti muži a s jedním papouškem na palubě. Kapitánem byl třiatřicetiletý Thor Heyerdahl a cílem Polynésie.

Výprava se opírala o teorii, na níž Heyerdahl pracoval od pobytu na Fatu Hiva: ostrovy v jižním Tichomoří nemohly být osídleny výhradně ze západu. Určitě je kolonizovali i původní obyvatelé Jižní Ameriky. Mezi nepřímými důkazy uváděl Heyerdahl rovněž pověst o Kon-Tikim Virakočovi, náčelníkovi, který podle legendy vyplul z Peru za zapadajícím sluncem na velikém balzovém voru.

Svou teorii představil Heyerdahl předním americkým antropologům už na jaře 1946, ale ti se k ní postavili velmi odmítavě. Jeden z nich, Herbert Spinden, dokonce Heyerdahla vyzval: „Tak si sám zkuste přeplout z Peru na tichomořské ostrovy na balzovém voru!“

Heyerdahl výzvu přijal a okamžitě se pustil do příprav expedice, která měla jeho teorii potvrdit.

Nejprve musel najmout posádku, což se ukázalo jako docela snadný úkol. Zakrátko měl k dispozici pět kvalifikovaných mužů. Společně odcestovali do Ekvádoru, kde nakoupili balzové dřevo, a pak do Peru, kde se měl vor postavit.

Díky osobním kontaktům dojednal Heyerdahl se zástupci americké armády zajištění všeho potřebného od spacích pytlů a zásob včetně konzerv přes opalovací krémy až po navigační přístroje a radiotelegrafickou výstroj.

Pro výpravu potřeboval i tajemníka a tento post obratem obsadila coby dobrovolnice Gerd Voldová z norského velvyslanectví ve Washingtonu, která pak mimo jiné koordinovala kontakt mezi vorem a týmem na pevnině.

Posádku kromě kapitána tvořili Herman Watzinger, Erik Hesselberg, Knut Haugland, Torstein Raaby a Bengt Danielsson. Heyrdahl si jako kritérium pro přijetí do týmu stanovil požadavek, aby měl každý z nich vedle neohroženosti ještě jednu výjimečnou dovednost potřebnou pro výpravu.

Hermana Watzingera potkal v New Yorku pouhou náhodou. Watzinger byl norský inženýr se specializací na termodynamiku a ve Spojených státech studoval chladicí technologie. Sám požádal o přijetí do týmu a Heyerdahl bez váhání souhlasil. Watzinger se stal na Kon-Tiki zástupcem velitele.

Erik Hesselberg patřil k blízkým Heyerdahlovým přátelům už od dětství. Byl vystudovaný námořní důstojník a strávil pět let v obchodní flotile, tudíž jako jediný člen posádky disponoval námořnickými zkušenostmi. Proto se měl zhostit funkce navigátora. Mimo to měl umělecké vzdělání – proslulou tvář náčelníka Kon-Tikiho na plachtě voru namaloval právě on.

Knut Haugland byl v roce 1943 jako radista členem skupiny, která provedla sabotáž v továrně na těžkou vodu v Rjukanu, a také při mnoha dalších dramatických událostech prokázal neobyčejnou odvahu a důvtip. Právě on během plavby zachránil Hermana Watzingera před utopením.

Torstein Raaby byl muž stejného ražení jako Haugland. Také byl odborníkem na rádiové spojení a za války strávil řadu měsíců v extrémně náročných podmínkách za nepřátelskou linií na náhorní plošině ve Finnmarce. Mimo jiné se dokázal „napíchnout“ na anténu německého důstojníka a jejím prostřednictvím odvysílat nespočet údajů o německé bitevní lodi Tirpitz.

Švéd Bengt Danielsson byl antropolog z Univerzity v Uppsale. Jeho zájem o Heyerdahlovu migrační teorii měl akademický základ. Danielsson vyhledal Heyerdahla během příprav a rovněž požádal o přijetí za člena posádky. Tak se stal šestým a posledním účastníkem výpravy – a také jediným, který mluvil španělsky.

Erik Hesselberg sice disponoval navigátorskými dovednostmi, nicméně ovládat oplachtěný vor neuměl z šestice mužů nikdo. Tato dovednost upadla v zapomnění už před stovkami let. Přesto Heyerdahl věřil, že se posádka během cesty naučí vor řídit a že východní větry společně s Humboldtovým proudem zanesou Kon-Tiki až do Polynésie. Přední antropologové i námořníci považovali za velice nepravděpodobné, že by vor dosáhl cíle. Někteří posádku varovali, že se plavidlo rozpadne během prvních dvou týdnů a že celá expedice je čirá sebevražda.

Předpovědi odborníků se ukázaly jako mylné. Po čtrnácti dnech na moři se Heyerdahl a jeho posádka přesvědčili, že vor je schopen plavby. A nejen to: Kon-Tiki bylo „fantastické námořní plavidlo“, jak si do deníku zapsal sám Heyerdahl.

Po sto jedna dnech cesty ztroskotal vor na korálovém útesu v blízkosti polynéského atolu Raroia. Výprava měla bezvýhradný úspěch: Thor Heyerdahl a jeho posádka dokázali, že jihoameričtí indiáni skutečně mohli dosáhnout ostrovů v jižním Tichomoří na balzových vorech.

Heyerdahlova kniha Ve znamení Kon-Tiki, která vyšla v roce 1948, byla přeložena do více než sedmdesáti jazyků a dosud se jí prodaly desítky milionů výtisků.

Dokumentární film Kon-Tiki, který posádka natočila během plavby, získal v roce 1951 Oscara za nejlepší dokument. Tento film se promítá nepřetržitě i v našem muzeu.